VÝVOJ UNIE HSH
 Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole při založení Československé unie hráčů stolního hokeje bylo přes padesát lidí, z toho 29 kategorie Billiard-Hockey. Na území republiky fungovaly tehdy jen tři kluby SHL Brno, OPL Vítkov a VOPL Vítkov. Z toho logicky vyplývala nutnost individuálního členství. Hráči se hlásili sami za sebe. V prvních třech letech se soutěž družstev o mistra ČR hrála turnajově, jako součást mistrovství jednotlivců. Teprve v roce 1994 se začala hrát 1.Liga systémem každý s každým, jako samostatná celoroční soutěž.
 Postupně přibývalo klubů a mužstev v 1. i 2. Lize a začaly výrazně převládat hráči, které přihlásily do soutěží kluby, nad individuálními přihláškami. Do roku 1996 se zvyšovaly všechny ukazatele, jak v počtech jednotlivců, tak i družstev. Potom došlo k jisté deformaci, hráči začali preferovat soutěže družstev.  Důvodů bylo několik. Základ spočíval ve skutečnosti, že jsme soutěže družstev začali budovat shora. Nejprve vznikla 1.Liga, teprve jako přírůstek 2.Liga, která byla finančně mnohem méně náročná. Pro její rozvoj jsme navíc museli vytvořit vazbu – prvoligová mužstva musí mít povinně druholigovou rezervu. Bylo logické, že ekonomicky silné prvoligové kluby stahovali dobré hráče – takže řada z nich se začala hřát na výsluní výkonnostní elity a neměla zájem nosit kůži na trh při regionálních turnajích. Počet prvoligových mužstev proto stoupal, ale počet hráčů, kteří v kalendářním roce startovali na turnajích jednotlivců začal stagnovat. Kluby se navíc ve většině případů přestaly starat o vlastní vývoj – místo rozšiřování vlastní základny stahovaly lepší hráče z okolí a to i dalekého. Unie se dostala do hluboké rozvojové krize, kterou řada klubů nechtěla vidět. Nezakládal jsem Unii proto, abych se díval na to, jak kvůli samolibé prvoligové elitě zanikne dřív, než se stačí stabilizovat. Byla to otázka přežití a bylo potřeba přijmout zásadní opatření. Znal jsem cestu a s podporou rozumné části Rady zástupců ji dokázal prosadit – byly zavedeny povinné účasti hráčů prvoligových klubů na turnajích jednotlivců. Opozice reagovala různě, někteří nechutným dopisem rozeslaným po klubech, jiní odstoupením z 1.Ligy. Pro následující rok přišla 1.Liga o pět mužstev a 2.Liga o jedenáct. Za této situace znamenalo udržení stavu kolonky jednotlivců skrytý třicetiprocentní nárůst. Další dva roky znamenaly jistý stupeň stability – ale klubové soutěže se stále neformovaly potřebným způsobem. Některé kluby mají problémy s vytvořením dobrého ekonomického zázemí v jiných stále nechápou, že klub musí být neustále budován a obměňován. To je důvod, proč se do problémů dostávají i ekonomicky silné kluby s historickým zázemím. Podívejte se kolik prvoligových klubů využívalo a využívá pro funkci rezervního mužstva ve 2.Lize jiného klubu než přímo vlastního „B“ mužstva. (O tom více v profilu klubů).
 Další věc, kterou kluby nebyly schopny vnímat, byla jejich spolupráce s vedením Unie – dodávání podkladů, úhrada závazků atp. Všichni měli dojem, že s nimi nejsou problémy, mnozí se holedbali co vše pro Unii dělají. Pro vedení byla situace kritická – dva uvolnění pracovníci, placení, pokud si na to seženou prostředky obklopení legislativou nejen Uniovou (berní úřad, sociální úřad, zdravotní pojišťovny, ČSTV, MŠMT – výkazy, podklady pro dotace, výkazy členské základny), při nárůstu od 32 do 50 započítávaných turnajů za sezónu. K tomu realizace dalšího významného rozvojového prvku Ligy škol s praktickým předváděním na školách po celé ČR. Nebylo možné dál nahánět kluby a opakovaně je žádat o materiály, které měly dávno dodat. Byl proto navrhnut a prosazen nový prvek „hodnocení klubů“. Kluby k němu přistoupily přesně podle představ, jaké měli o své činnosti – chovaly se standartně a já jsem výsledkem hodnocení na konci sezóny nebyl nijak překvapen – někteří naopak velmi a dokonce nebyly ochotni věřit tomu, jak to skutečně dělali.
 Zcela jasná je jedna věc, ani jedno prezentované opatření neobtěžovalo kluby, které respektují reálné podmínky a potřeby rozvoje Unie. Také nově vznikající kluby nemají problém, protože vědí do čeho jdou. I dnes je vcelku jasné, jaký musí být další postup. Dospěli jsme do stádia, kdy dojte k naprostému obratu v budování soutěží družstev a to od spodu vzhůru. Letos je potřeba vytvořit hlavní základ, širokou základnu soutěží 3.Ligy. Následně dojde k profilaci soutěží 2.Ligy do nadregionálních celků, které se jako červená nit prolínají našimi soutěžemi – Čechy, Morava, Slezsko. Během dvou až tří let by se měla vyprofilovat struktura 1.Liga – 15 klubů, 2.Ligy – 3x 15 klubů a pod nimi soutěže 3. a možná už i 4.Ligy. Začne se postupovat a sestupovat a my budeme řešit zase jiné rozvojové problémy.  První krok k přímé realizaci této koncepce učinilo první zasedání Rady zástupců Unie v lednu 2002, když rozhodlo o stabilizaci tří skupin 2.Ligy.
 

TURNAJE JEDNOTLIVCÚ – JAK SE DOSTAT NA MČR.

 Když se mě letos po skončení lednové Rady zástupců Milan Mrvka ze Šternberka zeptal, jak se hráč může dostat na MČR jednotlivců – pochopil jsem, jak důležité jsou pro hráče informace od vedení klubu – Milan hrál dva roky 1.Ligu za Olomouc !

Možnosti jednotlivce
 V prvních letech po založení Unie se započítávaly hráčům pro postup na mistrovství ČR body ze všech turnajů, které sehráli. Tento systém začal zanedlouho zvýhodňovat hráče, kteří se mohli účastnit většího počtu turnajů – a hrozilo nebezpečí, že na mistrovství nebudou startovat nejlepší hráči. Bylo třeba vymyslet systém, který by byl objektivní. Proto byly v roce 1994 včleněny do systému „kvartální turnaje“, na které se nejprve hráč kvalifikuje ziskem bodů z regionálních turnajů a body z „kvartálů“ mu potom mohou umožnit start na mistrovství ČR.
 V tomto místě považuji za vhodné ujasnit si možnosti jednotlivce. Osobně si myslím, že hráč, který dosáhne určité výkonnostní úrovně by měl usilovat o start na mistrovství ČR jednotlivců – což je nejvýznamnější vnitrostátní turnaj. Systém, který nyní funguje mu to umožňuje již při sehrání osmi turnajů za sezónu (v každé čtvrtině jeden regionální turnaj a jeden kvartál) – v případě hráčů s nadstandartní  výkonností může potom stačit i šest turnajů. Z této jednoduché skutečnosti pramení moje přesvědčení o tom, že neexistuje žádný podstatný důvod proto, aby hráči prvoligových mužstev neusilovali o start na mistrovství ČR jednotlivců (jde v součtu maximálně o 16 hracích dní i se starty v 1.Lize) – pokud ovšem sami tito hráči nepochybují o vlastní výkonnosti a ve skutečnosti nechtějí riskovat neúspěch mezi jednotlivci.
 Soutěže jednotlivců, mají ale i další možné výstupy, které mají hráče pobízet k širšímu zapojení. Je tu hodnocení Masters – ve kterém se bez ohledu na velikost turnaje boduje prvních šest hráčů. Jednotlivci se do statistiky započítává maximálně 15 nejlepších umístění v sezóně. Osm nejlepších hráčů startuje potom v lednu na turnaji MASTERS – kde každý z nich obdrží upomínkový pohár a finanční cenu – celkem se hraje o 15 000,- Kč (5 000,- pro vítěze). Šanci na start v této soutěži mají především hráči s vyšší výkonností a proto by měli mít zájem na větším počtu startů v sezóně i mimo vlastní region, což by jim přineslo větší šanci na postup a z druhé strany by to výkonnostně obohatilo turnaje, na které se vypraví. Řada hráčů, kteří si v úvodu sezóny vytvoří dobrý předpoklad kupodivu své úsilí nezvýší – možná i proto, že jim smysl věci zatím uniká.
 Další dlouhodobou soutěží, která by měla lákat i ty hráče, kteří dosáhnou mírně nadprůměrné výkonnosti je Open Série. Tady je sice třeba zaplatit poplatek za vstup do soutěže, ale počet hráčů ve finále je dvojnásobný – tedy 16 a hraje se i o vyšší finanční ceny v celkové výši 30 000,- Kč (7 500,- pro vítěze). Každému hráči se započítávají 4 nejlepší bodová hodnocení ze zařazených turnajů (letos 14), což vytváří velmi vyrovnané možnosti mezi 8. a 24. hráčem v pořadí. Pokud favorité podcení starty na dobře obsazených turnajích, mohou mít i neřešitelné problémy s postupem. Tady je výrazná šance prosadit se pro hráče, kteří na sobě pracují. I tato soutěž čeká na start řady hráčů, kteří by měli výrazné šance, ale zatím neprojevili zájem.
 Víceméně regionální podobou Open série, je Beskydský pohár, který  pořádají Kačeři Ostrava. Zápisné je nižší a přímo vytváří platformu pro finanční odměny 8 hráčů ve finále soutěže.
 Svoji vlastní soutěž má potom žákovská kategorie v podobě AGROTEC TOUR. V předchozích letech se do seriálu, který pořádají BIZONI Uherčice, hráči hlásili a proto nedosáhl celostátní úrovně i když nebyl regionální a do soutěže vstupovali hráči některých vzdálenějších oblastí. Letos byl systém změněn na celostátní – do soutěže jsou automaticky zařazeni všichni hráči žákovské kategorie, kteří startují na turnajích Českého poháru. Po každém turnaji je sestavena samostatná tabulka žákovské kategorie a hráči jsou ohodnoceni bodovou stupnicí od 60 do 1 bodu. Do Agrotec Tour se každému započítávají čtyři nejvyšší bodová ohodnocení. Nejlepších 16 hráčů bude potom pozváno na prosincové finále soutěže, které se hraje v Uherčicích.

Práce s turnaji
 Na systém českého poháru jednotlivců a mistrovství ČR má velký vliv práce klubů s jednotlivými turnaji. Unie podporuje vznik „turnajových center“ a to z toho důvodu, aby kluby v regionu zabezpečili pro jednotlivce minimálně jeden místní turnaj v každé čtvrtině tak, aby místní hráči mohli získat dostatek bodů pro start na následujícím kvartále a mohli tak s minimálními cestovními náklady dosáhnout startu na MČR. Kluby mají ale také sledovat zvyšování členské základny v regionu a podporovat vznik nových místních sdružení. Vyšší počet hráčů na turnaji vede k navyšování bodového ohodnocení a to se projeví zpět na výhodách které může region získat (viz letošní přesun kvartálů do oblasti Praha – Most). Tam kde se práce nedaří, mají kluby ještě další možnost, jak bodově zvýhodnit hráče, kteří startují na jejich turnaji, mají k dispozici momentálně nepoužívané turnaje kategorie „B“ a „A“, kde je automaticky vyšší bodování – pořadatel musí ale vyplatit výrazně vyšší finanční ceny.

Placení startovného a pokuty
 To je oblast ve které většina z Vás nemá jasno, proto si to teď rozebereme. Na regionálních turnajích je přihláškou hráče včas (nejčastěji poštou) zaplacené startovné – nejpozději do čtvrtka před turnajem. Pozor – kromě částky napsané na složence „C“, je potřeba z druhé strany do oddílu „zpráva pro příjemce“ uvést na který turnaj a za které hráče je placeno. Ve stejné době se může hrát i několik turnajů. Také jména, pokud nejsou uvedena nemůžeme přehrát z computeru na disketu. Nejdůležitější ale je, že podle počtu přihlášených hráčů dělá pořadatel přípravu na zabezpečení turnaje – v podstatě 1 hřiště na tři hráče. Když se do čtvrtka zapíše 26 lidí, znamená to, že stačí osm stolů – když potom příjde na turnaj o 30 lidí víc, hrálo by se na osmi hřištích do 22.00 hod! Já vím, že poštovné za složenku se 75,- korunami je skoro stejně vysoké, jako pokuta (možná ji budeme muset zvýšit), ale turnaje jsou známy dosti dlouho dopředu a lze platit jak na předchozích turnajích, tak i skupinově – musíte se umět domluvit. Navíc startovné na regionálních turnajích nepropadá (pozor na Kvartálech je to jinak) a lze je na turnaji někomu vrátit, uložit na Unii, nebo převést na jiný turnaj. Ujasněte si to mezi sebou a najděte uvnitř klubů metodu, která vám umožní dodržovat potřebný termín – čtvrtek.
 Čtvrtek platí i pro Kvartály, ale tam nejsou problémy, protože hráči, kteří včas nezaplatí prostě nestartují.
 Z uvedené vyplývá jednoznačný závěr – zavedené pokuty nemají za úkol navyšovat příjem Unie H.S.H., ale jejich funkce je přimět postižené k přijetí potřebného postupu při vstupu do turnaje, který pořadateli umožní správně se orientovat. Jistý problém je v tom, že pro řadu hráčů je 20 Kč zanedbatelný obnos a klidně ho znovu a znovu platí. Výrazné zvýšení pokuty by zase některé hráče odrazovalo. To jsou problémy, které vedení Unie řeší velmi obtížně – dostává se totiž do oblasti etické, kdy velká skupina členů potřebuje přirozenou míru disciplíny těch, kteří si neuvědomují, že jejich egocentrický postup výrazně narušuje činnost celku.

Kontrola přítomnosti
 Další ožehavý problém. Před turnajem máme zapsané hráče, na turnaji je potom potřeba zkontrolovat jejich přítomnost. Před turnajem se proto čte seznam zařazených hráčů. Pokud tam někdo z přítomných chybí dovíme se to většinou rychle – ohlásí nám to, my ale potřebujeme vědět i o hráčích, které jsme přečetli a oni tam nejsou – okolí na to v podstatě nereaguje – pomozte nám a dávejte před zahájením soutěže pozor, už dvakrát se nám letos do rozlosování dostal nepřítomný hráč !
 Znovu se tu objevuje stejný problém. Nestojí tu vedení Unie kontra hráči. Je potřebná spolupráce celku pro hladký průběh soutěže – všichni jsme si přece přišli především zahrát a podmínky si musíme vytvořit co nejlepší, bez ohledu na jména a klubovou příslušnost.
 

SOUTĚŽNÍ ETIKA
 Tuto kapitolu vkládám mezi rozbor soutěží jednotlivců a soutěží družstev, protože se do obou prolíná, ale mnohem výrazněji se projevuje při soutěžích jednotlivců.

Vztah člena k Unii
 Musíme začít prostým faktem – v roce 1991 bylo založeno občanské sdružení Československá unie hráčů stolního hokeje, které se v roce 1994 transformovalo na Unii hráčů stolního hokeje. Individuální členství v tomto sdružení může být přímé (občan se sám zaregistruje na Unii H.S.H.), nebo zprostředkované (občan je členem klubu, který se účastní soutěží v rámci Unie H.S.H.). Tato prostá skutečnost některým členům uniká.
 Unie H.S.H. má svoje orgány, jejichž prostřednictvím činnost sdružení řídí. Nejvyšším orgánem je Valná hromada (kluby zde prostřednictvím svých zástupců hlasují o návrzích poměrovým hlasováním – každý klub má tolik hlasů, kolik jeho příslušníků startovalo v daném roce alespoň na jednom turnaji jednotlivců započítávaném do Českého poháru). To je další skutečnost, která je v podstatě prostá  (většinové hlasování) – leč někteří představitelé neustále podléhají dojmu, že jejich správný návrh je „likvidován“ většinovou skupinou – přitom platná ustanovení jsou závazná pro všechny, to znamená že nepřijatý návrh prostě nevyhovuje většině. Tady se dostáváme k prvnímu milníku, který se dotýká etiky. Jedna věc je diskuse o návrzích, kde se může každý svobodně vyjádřit a posléze je ten či onen návrh „většinově“ přijat (či zamítnut). Přijatý návrh nabývá platnosti a od té chvíle se stává závazným pro všechny členy. Pokud se potom objeví menšinová reakce například v podobě nechutného dopisu který zpochybňuje práci členů řídícího výboru a je rozeslán po klubech představiteli menšinové opozice tak, jak se to stalo v roce 1998 po zavedení „povinné účasti hráčů prvoligových klubů na turnajích ČP jednotlivců“, dochází k výraznému narušení demokratických principů ruku v ruce s porušením prostého dodržováním etických pravidel. Přitom členství v Unii H.S.H. není povinné a členové, kteří nesouhlasí se stanovenými „většinovými pravidly“, mohou Unii H.S.H. opustit, popřípadě vyvíjet činnost mimo ni. Člen má přitom právo individuálně se účastnit Valné hromady (je vždy při MČR jednotlivců) a předkládat zde své návrhy – musí ale počítat s tím, že o nich bude hlasováno „většinovým systémem“. Podotýkat, že je logické aby principy vyhovovaly většině není přitom v rámci Unie H.S.H. bezpředmětné.

Etika na soutěžích
 Etická oblast nejvíce skřípe především na soutěžích. Základním motem je, že si jdeme zahrát šprtec. Tato činnost vyžaduje spolupráci všech – a to někteří členové nechtějí pochopit ani po opakovaných upozorněních. To je hlavní důvod „nepopulárních opatření“, které je často nutné použít pro zabezpečení funkčnosti systému. Tady je opakovaně na prvním místě „pískání zápasů“ na turnajích. Existuje skupina hráčů, kteří ortodoxně dělají vše pro to aby nemuseli pískat – to jim ovšem vůbec nebrání v tom, aby se v případě, že mají hrát vehementně nedožadovali přítomnosti rozhodčího – to chce opravdu kačení žaludek (proč by jim měli pískat ti na které v opačném případě oni kašlou?). Zavedly se aktivity, zavedly se čárky (a protože se našli takoví, kteří v momentě, kdy nebyly úřední dokumenty pod dozorem, měnili počty čárek sobě i jiným) přešlo se k zapisování jmen. Kolik práce kvůli nerespektování nejelementárnějších etických principů a to se nechci zabývat reakcemi těchto jedinců v případě, že jsou za své jednání kritizováni.
 Dalším černým místem v etické oblasti je neúcta k soupeři. Jsme často svědky různých reakcí hráčů, které zdánlivě nejsou namířeny proti soupeři, ale ve skutečnosti se ho přímo dotýkají. Hrajeme na soutěžích a proto se každý snaží o úspěch. Jaké pocity má ale hráč, který zvítězí nad favoritem, který po celé utkání dává najevo, jakou má smůlu a co si myslí o soupeřových „haluzích“. Také házení hráči či hokejkou jsou projevem, který neumožňuje soupeři, aby si užil radost z vítězství. Do této oblasti vedení Unie vstupuje jen okrajově a to až v případě toho házení – co se ale nad těmito projevy zamyslet ? Do zmíněné oblasti patří ještě další akce – telefonování v průběhu utkání (tady už Unie zasáhla), apod. – všechno věci, které jsou za hranicemi etického chování – ale určitý okruh členů to prostě nezajímá.
 Řadu let uvažuje vedení Unie o vytvoření etického kodexu, do kterého by byla převedena i řada problémů, kterou v současné době řeší pravidla hry, do kterých byly zařazeny poté, co se prezentovaly při soutěžích a bylo nutno zamezit jejich rozšíření. Jde o pravidla, která se uplatňují jen výjimečně ale musí existovat. Tím ovšem samotná pravidla hry velice nabyla na objemu a přitom já osobně mám za to, že by v pravidlech nemělo být nic co není aplikováno alespoň v 1% hraných zápasů (přitom si uvědomme, že na Kvartále se hraje i 500 utkání – což znamená, že pravidlo by mělo být použito alespoň 5x). Bohužel nestíháme praktickou část své práce a tak se vypracování „etického kodexu“ stále odkládá – to ale vůbec neznamená, že by členové Unie H.S.H., měli odkládat dobu, kdy se začnou obecně slušně chovat!
 Závěrem lze říci, že lépe se zvládá etický faktor při soutěžích družstev, kde je jednak více represivních nástrojů a také přímá návaznost na vedení klubů, které si musejí projevy vlastních členů hlídat. To je také důvod, proč se nejnovější opatření v této oblasti snaží promítnout etické prohřešky směrem ke klubům s vazbou na postih hráčů i pro soutěže družstev. Budu rád, pokud taková opatření nebudeme vůbec potřebovat.
 

SOUTĚŽE DRUŽSTEV
 Jak už jsem uvedl v jedné z úvodních kapitol, budovala se po založení Unie H.S.H. struktura soutěží shora, tedy od 1.Ligy. Dnes je již situace jiná a proto se podíváme, jaké současné možnosti dávají soutěže družstev.

3.Liga
Je v současné době základní soutěží. V utkání se hrají tři série po třech zápasech a mužstvo má mít minimálně tři hráče. Soutěž se organizuje pro vzdálenostně malá území – samostatně pro větší města a jinak s dosahem max. 50 km. 
Také přímé řízení soutěže, včetně rozlosování a hracích termínů je místní záležitostí. Unie ukládá originály zápisů a publikuje v Bulletinu výsledky a tabulky tak, jak je od vedení třetích lig dostává.
Třetí ligu lze ustavit všude, kde budou alespoň tři družstva této kategorie. Výhodou je že tato soutěž se plynule prolíná s Ligou škol, která je organizována také na bázi tříčlenných družstev – což vyspělejším školákům umožňuje zařadit se také do Uniových soutěží.
Registrační poplatek pro mužstvo třetí ligy je maximálně 400,- Kč na sezónu. Slovo „maximálně“ má v tomto případě opodstatnění, protože příspěvek se platí v podobě 150,- Kč za každého hráče mužstva, který není na žádní soupisce klubů 1. nebo 2. Ligy. Hráči zapsaní na prvoligových a druholigových soupiskách hrají třetí ligu zdarma. Částky po 150,- Kč se sčítají, když dosáhnou 400,- Kč, nemusí dál mužstvo nic platit a začne pravidelně dostávat jeden výtisk Bulletinu, ve kterém jsou všechny potřebné informace pro soutěže jednotlivců i družstev.
400,- Kč je částka, která nyní zhruba odpovídá nákladům na roční kopírování a rozesílání Bulletinu pro jednu osobu. Unie tedy z třetiligových klubů nemá žádný finanční profit, ale přes bulletiny dosahuje vyšší informovanosti hráčů, která je základním kamenem dobrého fungování této organizace.
Soutěž by neměla být ekonomicky náročná.

2.Liga
Rozhodnutím Rady zástupců z ledna 2002, fungují na území ČR tři skupiny druhé ligy a to přibližně Čechy, Morava, Slezsko. Od příštího roku do nich mohou nově vstupovat pouze mužstva, která hrála v předchozím roce 3.Ligu. Ve chvíli, kdy počet druholigových mužstev dosáhne čísla 15, bude se o postup do této skupiny hrát baráž.
Druholigové soutěže se hrají systémem pěti sérií po pěti zápasech a mužstvo proto musí mít minimálně pět hráčů.
Tři nejlepší mužstva z každé druholigové skupiny, která se nedopustila žádných soutěžních přestupků, postupují na konci sezóny do semifinále druholigového poháru. Vítězové semifinálových skupin se potom utkají ve finále o Druholigový pohár.
Soutěž má vyšší ekonomickou náročnost a mužstva mohou být postihována za přestupky do výše 30% pokut stanovených soutěžním řádem.

1.Liga
Je to celorepubliková soutěž družstev. Její vítěz se stává mistrem České republiky pro daný kalendářní rok.
Prvoligová soutěž se hraje systémem pěti sérií po pěti zápasech a mužstvo proto musí mít minimálně pět hráčů.
Prvoligová mužstva mají rezervní týmy ve druhých a třetích ligách.
Soutěž má nejvyšší ekonomickou náročnost. Mužstva se snaží vytvářet optimální podmínky pro svoje hráče a v mnoha případech se posilují jedinci ze vzdálených míst. Pro mužstva platí 100% pokutový postih v případě prohřešků proti řádům.

Omezení počtu druholigových soutěží a mužstev, která v nich hrají si zanedlouho vyžádá ještě jeden soutěžní stupeň, který bude vyplňovat mezeru mezi současnou druhou a třetí ligou. Pravděpodobným řešením bude, že třetí ligy zůstanou ale zvětší se okruh jejich působnosti myšleno z hlediska územní rozlohy a jejich současnou funkci převezmou Základní soutěže, které budou působit na nejmenším území.

Českomoravský pohár družstev
 Tato celorepubliková soutěž se připravuje v březnu a startuje v dubnu daného kalendářního roku. Mohou se do ní hlásit mužstva 1. a 2. Ligy, také třetiligová mužstva, která se sloučí nebo jinak rozšíří svoji základnu aby mohla hrát pět sérií na pěti stolech. Do soutěže se navíc mohou hlásit i další zájemci, kteří si vytvoří tým pro tuto soutěž. Podmínky kdo a jak může mužstvo zformovat jsou v oficiálních propozicích, které se mohou časem měnit a proto je v plném znění neuvádím (zájemci si je dohledají v řádech).
 Rozlosování se provádí ve třech koších Čechy, Morava, Slezsko a v případě rozdílného počtu mužstev v koších, přelosovávají se prvoligová mužstva tak, aby byl systém symetricky.
 Soutěž se hraje vyřazovacím způsobem, kdy je v základní části postupně vyřazováno každé mužstvo, které ztratí čtyři body. Nově sestavovaná trojutkání se hrají tak dlouho, dokud nezbudou v každém koši pouze tři semifinalisté. Ti potom hrají trojutkání o postup (všechny ztráty se jim před tímto utkáním odečtou). Vítězové skupin se utkají ve finále o Českomoravský pohár.